Prostor pro osobní komentáře, odkazy na literaturu, úryvky, atd. Tak trošku blog, ale nejsem pisatel blogů, tak trošku občasný a veřejný deník, zápisník. Zdůrazňuji slovo občasný. Název? Tož. Tož tak. Zní to trochu slezsky a je to můj velmi osobní odkaz na: Jo jo. K tomu víc pochopíte na webu Jana Jílka.
Hlučínské století podruhé
Kousek mého malého vesmíru se stočil do spirály. Několikanásobně. Nebo spíš v několika vrstvách.
Na podzim jsem, hle, na poslední chvíli, (odkaz na jiný článek) dávala dokupy svou-jenom-svou, dva! roky domluvenou výstavu. To si člověk připadá jako profesionál. Takhle to bývá, víte? A pak nesete k pověšení do vinárny, tedy výstavního prostoru, mokrá plátna. Trnula jsem. Kdo chce popíjet víno v odéru malířského ateliéru? Terpentýn a jemné vůně vín? Vítá mě široký úsměv pana vinárníka: Já mám tyhle vůně rád. A otvírá se až další den odpoledne.
No, zpátky k té jiné a tady původní věci: Probírám se krabicemi a sedimenty drobností vhodných do vitrín a hledám téma. Co to vlastně dělám. Kde jsem?
„Až ty věci vidíte, tak pak to víte.“
Tohle znám od pana profesora Jana Duška, od paní docentky Hávové, od Jakuba Špalka. Chci se k nim vrátit. Jenže teď jsem u sebe. Drobné skicy. Co s kterou? Nějaké dvojice, pandány v prostoru. Z čmáranic, oplakaných dojmů, zkusmých vjemů hudby, z hledání výrazu něčeho jiného – se jich na výstavu pár dostane. Když je už věším, najednou vím, co kam.
A pak se měsíc dívám očima hostů, vernisážových a večírkových přátel, galeristky… A jo, i já něco na těch zdech vidím. Ale to je teď taky vedle.
K té jedné (náhodné?) drobnosti. Jen jsem bez velkých myšlenek vcelku povrchně doplnila jednu vitrínu. Ale když ta malá věc byla na svém místě…, mimoděk, jen jak kamínek do počtu v mozaice, ale tak jímavě aktuální. Úplně jsem se sama zakoukala. (Tedy až po té galeristce.)
Na sklonku roku 2016 jsem kývla na extrémně rychlou práci. Komiks pro Místní skupinu Hlučín. Místní skupina… To jsou ti fandové, co obnovujou studánky, hledají ve zdech stodol zámečky, sází staré odrůdy jabloní. Tak tahle dostala peníze na už rozjetý projekt o místní pohnuté historii. Chytří, vzdělaní, nadšení profesionálové, zakořenění na druhém břehu řeky, než jsem se narodila já. Expozice stále visí v hlučínském muzeu, s komiksem a přednáškou posléze jezdili po školách. Stále je k mání. Hlučínské století…
Takže jsem se před dvěma měsíci adventně podivila, kolik že je to už let.
Po Silvestru telefonát, pak mail.
A teď je to ta neuvěřitelná historka, která sklene oblouk od mých tehdejších (fundovaně komentovaných) kresbiček, nanovo přes ta tři staletí, o něž na Hlučínsku jde, trefí se do naší zjitřené současnosti s válkou (o totéž, o hranice a zdroje) vzdálenou jen přes pár kopců a jednu rovinu, ale dvěmi větami se to všechno odzoomuje až k měřítku celé Evropy:
Jasně, udělám obálku. Jeden obrázek do konce ledna. Ale kamže? Cože?
Komiks je přeložený do angličtiny a bude součástí disertace na Oxfordu? Aha? Že na něj náhodou narazila při svém studijním pobytu ve Slezsku a nadchl ji? Tu doktorandku.
Takže edice evropských studií o historii národnostních identit, v pořadí třetí publikace. Konec ledna je brzy.
Sedím, koukám mimo monitor a rozbíhám se v těch svých vrstvách ještě jinam.
Takhle to ale teď stačí. Tož tak. (Leden 2025)
Web roku 2025
Věci mi trvají. Trochu jsem si zvykla. Pokud to jde jenom za mnou, je to snesitelné, ba někdy si už nenadávám a jsem na sebe jen příjemně naladěně zvědavá.
Horší to mají se mnou ti, kdo ode mě čekají nějaké vstupy či výstupy. Vstupy by šly, nezávazné nápady od boku, ty by mi šly. Ale když je jich moc a příliš velký rozptyl, mohou adresáta mást a ne ho inspirovat. A výstupy? Trochu bych chtěla o nich pomlčet. V nejlepším módu to ani nemusí zjevně skřípat, co kdo dělá M.O. (mimo obraz) samozřejmě nevím, jsme s to se spolu vézt na vlně humoru, shovívavosti. – Ta lehkost, v níž cejtím důvěru, obnovuje energii a tah na branku.
Hůř je, když zakopávám sama o sebe, nebo když mě rozhasí příliš dlouhá fáze neporozumění, nesouladu – to pak přestanu bejt tzv. „se sebou“ (uf, ten terapeutický fancy termín), začnu příliš sondovat a hádat, co ten druhý vlastně chce. Ale on právě že chce, abych to věděla sama za sebe já. Sakra.
Znám i chvíle, a nejen chvíle, taky procesy, ba celá období, kdy to, víte co. Pak jste jen pozorovatel a mohli byste o sobě vydat kazuistiku jako potvrzení Freudových „chybných úkonů“.
To pak se Vám příště už nikdo neozve. Nebo si u kafe řeknete, což je zázrak z dobrého konce vesmíru, konec! Včetně toho, čeho je vlastně škoda a co k něčemu bylo. Ale – odsud potud. A posuď. Pánubohu poručeno.
Vykotlané zuby, vymleté starobylé koleje, síla nevědomých přesvědčení, nebo ani to ne.
Jako když sbíječkou děláte ďůlek do šamotových cihel.
Nebo vrt skálou s nadějí artézské studně. Nekonečný masiv. Jako když se potápíte, až Vás bolí uši a praskají bubínky. Jsou ty pablesky v hloubi perly, nebo odrazy záře jiných?
Klobouky, hučky, šátky omotané. Starozákonní andělé, (nebo Ti co přežili apokaplypsu? musím to ověřit), – dostali od JHVH čelenku s nápisem Svatý Hospodinu. I oni potřebovali mít „hlavu sepnutou“, soustředěnou, ocejchovanou. Vím, čí jsem, vím, kdo jsem.
No.
Takže to, že web „dělám“ od roku 2014 (a pak od roku 2018 někde utajeně na síti visel do loňského ledna a jen kvůlivá žádosti o jeden umělecký grant byl na chvíli zveřejněn alespoň střípek s portfoliem vlastní tvorby (po grantovém řízení jsem ho zas schovala…) – jak říkám, to jde jenom za mnou.
A teď se zdá, že půjde vedle mě. Prostě, jo, je veřejný. Zveřejněný. Má mezery. Jako můj život. Je tam stále pár schovaných rubrik. Ale – už občas někam píšu odkazy. Vím, co dělám. Co nabízím, za tím si mega stojím (a ne že bez chvění). Můžete taky (občas) jít se mnou.
Asi tedy – tož tak. (Leden 2025)
Třikrát poprvé
a dost. Koukám překvapeně, že je to trestně právní termín? Já ho znám leta jako okřídlené heslo při budování kompozice v obraze, nebo i v prostoru.
Chci o tom čísle přemýšlet ale ještě jinak. Resp. Léta o něm takto přemýšlím a teď poprvé a tady to své občasné dumání třídím slovy na papíře. (Tedy, na papíře by to bylo jistě ještě vydatnější, ale o tom jindy.)
Proč je bakalářské studium tříleté? Proč je ve skupinové terapii kategorie „střednědobá skupina“ rámcovaná třemi lety? Proč jsou už od Freuda první tři roky tak velevýznamné? Od Freuda až dosud. Piaget v 60. letech , Erickson, Matějíček, i moderní vývojová psychologie – trvale odděluje první tři roky života od následných věkových kategorií. Jo, a s tím souvisí: jako minimální věk nástupu do mateřské školky jsou doporučovány tři roky.
Tři roky lidského života. Začala jsem vysokoškolským studiem. Mám ve svém CV dva „bakaláře“ – tři roky na akademické umělecké škole a tři roky na pedáku, leč v Ateliéru, kde se pořád jednou nohou přešlapovalo do sebezkušenostní a výtvarné (ne umělecké, ale tvůrčí ano) oblasti.
První rok se rozkoukáváte – přitvrdím: ke konci prvního roku se otřásají Vaše předchozí jistoty, ne, ještě jinak: rozeberou Vás na prvočinitele! Na molekuly (emocí /mimochodem, to je velevýtečná kniha). Máte pocit, že všechno je jinak, jen netušíte jak. OK, lze jít jen ze dne na den, krok po jednotlivém kroku.
Druhý rok je jako když ode dna zamícháte hodně hustej guláš, je to vydatný, vyživující, dostáváte se (někdy skoro nechtě) až ke dnu, pokoušíte se v tom neutopit, ale začínáte vnímat tu šťavnatost a trochu se Vám uleví, že připáleniny se běžně berou do hry, a nejsou konec světa.
Třetí rok se pozvolna začínají usazovat nejrozbouřenější turbulence, našmátráte pevné dno, voda je místy čirá, zakalených vírů se tolik neděsíte. Zdá se, že jste to pořád – znovu Vy. Trochu jinak seskládaný, protavený, prozkoušený, je něco za Vámi, něčeho jste se zbavili, něco přibylo. Jako když se dobře dosyta vykoupete, ale ještě jste rozechvělí z hloubky, z proudu, z námahy.
A dost.
Dneska dost. A jako pravidelnou tečku: tož tak. (5. 5. 2020)
Rukama
Vytírám terasu, abych si tam udělala koutek pro jen a jen svý malování – pěkně na zemi, nejen nohama – a nemuset uklízet. Teď mluvím o kelímkách barvy. Ne o úklidu-úklidu. (To jindy.)
S rukama v kyblíku mi na mysli vyvstává, co mě provází celý život: ruce v dřezu: ať jsem žila v jakémkoliv stresu, uprostřed pěti projektů, to minimálně, nebo v hrůze, jestli nějaký příjde, a dýl před tím uprostřed pěti malých dětí (hle, mé nejvydatnější, nejdelší a jinak nej projekty! To jindy). Ruce v dřezu mi ne vždycky vyčistily hlavu, ale vždycky nějak (záhadně?) ulevily, zklidnily.
A taky ruce u vrnícího šicího stroje, s kilometry látky za sebou. Chvíle. Kdy prostě JEN děláte NĚCO RUKAMA.
Klienti v psychosomatickém stacionáři téměř pravidelně po „pracovkách“ mluví, resp. píšou a pak čtou (o tom jindy), jak vypnuli. „Totálně jsem se odpojila. Ještě to doznívá.“ Hodinu a půl, spíš míň, řekněme 75 minut, ruce od hlíny (tedy zeminy) ta mladá žena jen přestrkávala malinké nitky sazeniček z malinkých kelímků do větších květníčků (tedy pikýrovala).
„Odpojila jsem se od TOHO PROCESU.“ Aha? A co kdybyste se na to podívala, že to není odpojení, ale součást? Plynutí jednoho i druhého, navázání. Zjištujete, jak nabrat sílu, najít úlevu, co Vám prospívá. Aha? Divila se.
Tož tak. (5. 5. 2020)
O sobě?
Tenhle text měl být v úvodu .psychoterapie, ale je moc dlouhý a osobní. Tak si ho tu schovám. Konečně, v záhlaví téhle rubriky stojí: trochu deník, trochu zápisník.
Budu tedy pokračovat o sobě. Protože odjinud nelze. I kdybych se rozhodla tu obšírně vyjmenovat mé oblíbené terapeutické směry, stejně, kdo pátrá, zjistí, že za každým je osobní příběh toho, kdo ho založil. Dobře, vyjmenuju je jen krátce: psychoanalýza, ta jako řemen, freudiánská, tresť všeho, ať se k tomu, kdo chce, vztahuje, jak potřebuje. Leccos objevuju i u Junga – principy, koncepty i postupy, které využívá ta arteterapie, jakou mám ráda. Pak Franklovo nalezení smyslu, s velkou úctou k jeho hlubokému osobnímu vkladu. Hned vedle je tvarování – gestalt (Fritz Perls) – s tím souzním přes všechno, v čem prosakuje do divadelní tvorby, do hereckého bytí a vyjadřování. Z něho pak vycházející způsoby propojování těla a emocí (ty věci kolem traumatu, Lowen a Levin například). S ostychem nakonec, protože to asi může působit s předchozím nekompatibilně: přidávám daseinanalýzu.
A vlastně už tímto seznamem s minikomentáři jsem osobní…
A ještě osobněji: Ročník narození 1964, v mládí jsem nestudovala střední uměleckou školu, ale gymnázium ve slezské Opavě, poté lesnickou fakultu (tehdy) VŠZ v Brně, (tehdy) jediný obor: lesní inženýrství. Prokreslila a pročetla jsem se dětstvím v Opavě a na Lhotě, občas v Beskydech či Jeseníkách, protoulala jsem středoškolské mládí s Brontosaury a trampy, posléze prozkoumala s jedním renesančním ornitologem jih Moravy a Čech a kus Evropy, kam to tehdy šlo.
Po studiích v Brně jsem se ocitla v Praze, v mladé a dynamické církvi s příchutí disentu, stala se ženou pastora, matkou pěti dětí. Máme 3 syny a dvě dcery. Před čtyřicítkou, před pátým dítětem, jsem se trochu začala vracet k sobě – tvorbou, tancem – k otázkám, co budu v životě dál dělat. Nejmladší šla do první třídy a já na dvě vysoké školy najednou. Nemohla a nechtěla jsem si vybrat. A dnes se ten můj „nevýběr“ odráží i v záhlaví těchto webových stránek. Dvě koleje, dvě mateřské lodě mého profesního života. Já jsem uprostřed to všechno ostatní .art
Nebo ani to ne? Žiju, neptám se, co budu v životě dělat. Dělám to, co mám ráda a čeho si vážím. Ale co se čas od času znovu ptám: Kdo jsem ta já. Teď?
A douška k příběhu? Šest let jsem mohla prožít vedle posledního výjimečného muže mého života. Už tu není. Jsem rozvedená, a nyní skoro rok tak trochu vdova.
Tož tak. (2. 5. 2020)