Volná tvorba – Radka Josková

SLOVO ÚVODEM

(z roku 2023)

Od níže uvedeného textu (kurzívou) se překulily další bezmála tři roky. „Jsem malířka, která nemaluje,“ řekla jsem někdy v půlce toho času své starší dceři.

Uprostřed mého zaťatého úsilí na DAMU pan prof. Albert Pražák, jeden z mých scénografických pedagogů, poznamenal: „… ale kvůli tomu tady nejste. Vy přece chcete dělat něco jiného.“ Tehdy mě to zahanbilo, rozladilo. Ne! Moc jsem chtěla dělat divadlo. (O tom píšu jinde.) V posledním roce se mi tato jeho slova několikrát připomněla. Co to je?

Já vím, jsou to ty velké formáty. To, co jsem hledala a nacházela v divadle, tam navíc v tom okouzlujícím gesamkunstwerku. Jo, jsem člověk velkých formátů. Úměrně lidskému měřítku. Jsem rovněž detailista. Potřebuju se v sobě potkat s obojím v ráz.

Vyklízím právě nepoužívaný ateliér. Uznávám, přiznávám. Je to pro mě jen skládek, je to daleko. Postavím si malířský stojan do kuchyně. Potřebuju s ním bydlet. A ano, chci klidně sklep, sluj tak nejvýš o ulici okolo. Špinavej prostor potřebuju, ne uklizený stůl. (Prosinec 2023)

„Volná tvorba, svobodné malování. Ano, kdesi tu píšu, že jsem často v životě dělala výtvarno na zakázku. To se pak rozhlížíte v daných hranicích, jdete určitým směrem, konzultujete průsečíky představ. Prostě práce, a v rámci toho všeho se pohybujete vcelku svobodně a volně.

Ale copak je volné a svobodné? Co namalovat potřebuješ nebo musíš – když Tě netlačí termín a jsi jen se sebou? Můžeš volit formát – prostředky – téma – barevnost. A padne na Tě pradivná zodpovědnost, vlčí mha, úzkost. Prodíráš se svou duší a žádné téma nemáš pojmenované slovy. Jen prostě děláš, pokračuješ. Nebo kroužíš a nic.

Že to, co takto vytvoříš, můžeš volně rozdávat, prodávat, vystavovat? Vzniklo něco sakra osobního a … úplně to nechceš dát z ruky.

Přála bych si mít kurátora, přála bych si nabídku příští výstavy včetně místa a termínu, přála bych si zakázky. Volám po hranicích a omezení? Cože je ta svobodná a volná tvorba?“ (2020)

PASSion through the AVOIDance

(A)void Gallery, kobka č. 11, 2025, 4. -17. srpen

DIALOG NAD NÁZVEM

RJ: …Tady máš mé minimálně roční výtvarné úvahy o vášni a co ji blokuje. Pass, passion… Avoidance? … pvapivě není úlitba galerii, spíš nečekaná souvislost s mým tématem:

VYHÝBAVOST – VYHÝBAVÁ VAZBA – nepůsobí ztrátu, ale zážitek NIC. Je to totálně izolovaný SVĚT BEZ KONTAKTU SE SVĚTEM. Nebo není?

To pass through the Avoidance. PASSion through AVOIDance.

IB: Nebo Passion within Avoidance? Nebo obráceně: Avoidance within Passion… Záleží, jestli chceš víc zakoušet vášeň, nebo se vyvarovat něčeho – třeba, protože už je to přežité, zastaralé atp.

RJ: Pro mě to je nejvíc tohle: VÁŠNÍ PROJÍT SKRZE VYHÝBAVOST.

IB: Ano… THROUGH jako skrz nebo také díky něčemu. Jako kdybys něco neznala a teď si tím chceš projít. Chceš zažít vášeň skrze / pomocí / díky vyvarování se. WITHIN je spíš V RÁMCI. Chceš zažívat vášeň, ale ne bezbřehou. Within dává rámec.

IB: Through jako rituál, který tě změní. Within jako zralé / vyrovnané užívání.

RJ: Vášní projít / prodrat se a opustit / nechat za sebou vyhýbavost, mizení, neviditelnost…

DIALOG S DIVÁKEM

V názvu, jaký nakonec opravdu je, čtu tolik významů, až s nimi sama nakonec uvíznu zahanbeně v dojmu, že strašně moc přemýšlím, že to pak je až moc napevno umyšleno, intelektuálsky dopovězeno.

Vnímám, sama při samotné instalaci, jak moc je to jiné, než být jako scénografka „viděna“ v rámci tvůrčího týmu na divadle. Ale divadlo je fenomén právě opačný než individuální prezentace sebe a jen sebe. Více o tom někdy na mém webu.

Obrazy v galerii. Tiše visí samy o sobě? Ale ne: Jak moc tu hraje roli prostor, dramaturgie, sled. I ve výstavě můžete být ponořeni a zakoušet imerzivní zkušenost jako v jednom výsostném divadelním inscenačním pojetí…

I „režijní“ vyznění může jít více za kurátorem než samotný autor zahlídá… Ten je prostě viděn. Ale nemusí na něm záležet nabízený úhel a formát toho pohledu. Pokud není sám sobě kurátorem…

Stát s večerem uprostřed kobky… je to křehký, něžný, bolavý, hluboký, bytostný, intimní. A vděčný. Teď mě napadají ještě dvě přirovnání, v čem se liší vystavení osobních obrazů a inscenační práce:

Vzpomínám si na bazální radu mého profesora scénografa Jana Duška. A vzpomínám na ni tak, tak často! Myslete rukou na papíře, z deseti skic zahoďte pod stůl devět a s tou jednou, skrze tu jednu, pokračujte. Zase to SKRZE. (Nic nemění na tomhle procesu, že se často vrátíte k té první.)

A druhá věc: “až to uvidím, budu vědět kudy dál (nezáleží jestli herce v civilu na první čtené nebo prvně, v prázdné scéně zkusmo přivezené piano). Obdobně a po smyslu stejně zní proslulá výrok Jakuba Špalka: „Nevím. Potřebuju něco vidět.“

Přátelé, nevím, potřebuju Vás vidět uvnitř výstavy. A dál. Děkuji za Vaši přítomnost.

Děkuji Ivovi Slavíkovi, Ivaně Beranové a Aleně Smitkové, Jakubovi Špalkovi a Divadlu v Celetné, Beatě, Lence, Emilovi z baru a Miloši Vítovcovi.

Radka Josková, (A)void gallery, 3. 8. 2025 večer

Vášeň a rozum: mezi žízní po životě a strachem ze ztráty kontroly
V člověku se odedávna sváří dvě síly – vášeň a rozum. Jedna plane, druhá měří. Jedna burcuje, druhá omezuje. Vášeň v nás probouzí život, rozum jej organizuje. A přesto, místo aby spolu utvářely jednotný a pulzující celek, často se navzájem ruší – jako by jejich spojení bylo nemožné. Moderní člověk tak osciluje mezi dvěma póly: na jedné straně touží po hloubce prožitku, na straně druhé se jí děsí.

Vášeň v sobě nese riziko ztráty kontroly, bolesti, překročení hranic. Celkového ztracení se
a pozbytí smyslu dosavadního života, které vede ke skepsi. Vášeň vede do prostoru, kde nevládne logika, ale proud nevypočitatelného pociťování. Je to prostor, o němž kdysi napsal Karel Čapek ve své povídce Ztracená cesta – pravda bez směru, jenž by ho činil bezpečným. Myšlení je chodba, kde se cítíme jistě. Vášeň je krajina, kde ztrácíme orientaci. Ale právě tam je život nejživější … protože vášeň klade důraz na propojení s životem, vztahovost
a naslouchání. Rozum je spojen spíše s vizualitou, se světem vnějších jevů.

„ …cesta říká aspoň ,kupředu‘, ale bezcestí mlčí. Bezcestí je jaksi cítit nekonečností; je jí tu na všech stranách kolem nás… „ *

Freud chápal vášeň jako manifestaci našich pudů. Vášnivý prožitek je návratem k libidóznímu jádru – primordiální síle, která žene člověka ke světu. Rozum je naproti tomu instancí cenzury, kontrolním mechanismem, který tyto energie usměrňuje. Jung tuto teorii rozvinul – vnímal vášeň jako cestu k individuaci, k prohloubení osobní identity skrze archetypální setkání s tím, co nás přesahuje. Oba si ale uvědomovali, že bez vědomé práce
a integrace hrozí, že vášeň člověka ovládne – nebo naopak, že ji rozum zcela udusí.
Dnes žijeme z velké části v racionalitě. Rozum – a s ním kalkul, efektivita, plánování – proniká do všech oblastí života. Učíme se věci chápat, ale nikoli zakoušet. Místo žité pravdy máme pravdu definovanou. A tak se z každodennosti pomalu vytrácí šťáva. Vášeň – jako vitalita, jako odvaha vydat se do neznáma – je často potlačována nebo chápána jen jako estetická atrakce, nikoli jako hluboký zdroj smyslu.

Jak tuto paralýzu překonat? Prvním krokem je přiznat si, že obě stránky – vášeň i rozum – jsou nezbytné. Rozum, který se otevře mnohoznačnosti, přestane být strohou „chodbou mezi stěnami“ a stane se nástrojem orientace v živém prostoru. A vášeň, která je reflektovaná, už není slepým výbuchem, ale vědomým ponořením.

Chceme-li opět cítit chuť života, musíme se naučit riskovat vybočení. Oživit tělo, nebát se hlasitého smíchu, hlubokého smutku, nečekané touhy. Vědomě se vydávat mimo rámce, ale ne proto, abychom se ztratili, spíš proto, abychom poznali, že život sám o sobě je otevřená krajina. A že pravda není jen v pojmu, ale i v prožitku.

Ivana Beranová PASSion through the AVOIDance srpen 2025

Adventní výstava pro T4U

Vinárna U svaté Anežky, Advent 2024

Pomlčka uprostřed řádku

Vinárna U svaté Anežky, listopad – prosinec 2024

S velkými a trvalými díky Karlovi Novotnému za pozvání, prostor, podporu, Ivaně Beranové za významné druhé oči, Iris Kristekové za neuvěřitelný večírek Uprostřed výstavy (neumím zvát ani na premiéry ani na vernisáže) a všem blízkým přátelům.

Moje první oleje. Nové akvarely, staré a cenné divadelní „obrazové podklady“ skryté ve vrstvách scénografie, vzpomínky ze šuplíků a krabic. Starodávné vlaštovky rukopisu. Více zde.