Moje láska, životní prostor, kde se mi tzv. „po dětech“ sešlo mnohé z mých mladických směřování s touhami, které jsem odhalila až „kolem divadla“. Ne, neměla jsem nikdy ambice „dělat divadlo“, ale v divadle, resp. na DAMU, jsem našla úchvatné propojení práce s textem, jazykem, prostorem, lidmi, výtvarnem, hudbou, zvukem, bytím v totální přítomnosti, a přitom ve stvořeném jiném světě. Než jsem zjistila, jak je to v reálu se sklady kulis a divadelních rekvizit, dokonce jsem si myslela, že divadlo je ekologičtější, než „malovat obrazy na zeď“ – každá inscenace jednou skončí, derniéra a konec. Čisto.
Být scénografem znamená najít se někde ve velmi široké škále pozic, od toho být poslední služka (ne, nebudu tu psát to šťavnaté pojmenování naší role, které nám s láskou k praxi vštípili na katedře scénografie) až po vlastní výtvarný, svobodný a umělecký počin. Většinou je vychází někde mezi a nic z těch nejzazších variant není špatně.
Několik zásadních prohlášení a hesel: Scénografie začíná od podlahy (F. Troster a J. Dušek). Ano, lítej ve snových obrazech, ale nakonec přemýšlej, kam zatlučeš hřebík a „aby to nespadlo“, nebo: „aby to mohla mít dvě hodiny na sobě“. Chudé divadlo. Prostor a čas. Tady a teď.
