Ostatní .art

STIP24 – Pábení

Formulace témat Aktuální zdroje a dávné souvislosti Co mám jedinečného, proč zrovna já a tohle? Roky sním o špinavém aťasu a velkých plátnech. Co chceš, Radko? Ptá se Jana Preková, ideálně? Velký špinavý aťas, a namalovat 20 pláten. A zároveň se toho lekám. Ve 23 jsem utekla od dveří AMU, a pak i od vrátnice UMPRUM. Proč? Jsem. Profesně v pohraničí několika oborů. Scénografie – psycho a arteterapie – ilustrace. Ilustrace mě potkávala celý život, to ano, dokonce vědecká. Malířsko-kreslířské „vyšívání“. Detaily i maličký celky. Souvislosti. Ale v malém měřítku, svázané, podřízené vnější realitě, totální velepoctivé řemeslo. Vím už léta: směřuju k volné malbě plus mínus technikám okolo. Ještě před DAMU, říkala jsem tomu vymanit se z grafických čar, z určujících omalovánek dětství. Směřuju? Asi jako když chceš jet dopředu na zpátečku, nebo se zataženou ručkou…  A k tomu osobní život. Rozvedená. Potom vdova. Předtím většinu produktivního života matka pěti dětí. Taky manželka pastora. Pak – chvíli mezi tím – zběsilá studentka dvou oborů: té arteterapie a té scénografie. Právě teď: V obou oborech mám 12 let praxe. Divadlo je velké plátno. Zároveň se zabýváte zipy, sponkami, vruty a tím, jestli z kostýmů vyperete krev. Jste součást. Výcvik v empatii. A v citu i odvaze k míře sebeprosazení. Trochu se pak v celku ztratíte. Právě teď podruhé:  Mám jednu vnučku už a druhou skoro… Je to skutečně zlom.  Svět se zpomalil. Ve chvíli, kdy jsem se o miminku dozvěděla. A pak se změnily perspektivy, priority, řády. Nanovo se vynořuje dětství mé a pochyby o dětství mých dětí. Jakoby se to, čím provázím a čeho jsem svědkem v terapii, zas jednou a hloub zarylo do mého osobního příběhu. Znám to. Hluboká orba. Letnění rybníků. Je to v pořádku. Bolí to. Jsem uprostřed bilance. Buď něco otevřít nebo zavřít.  Něco dělám. Jsem na hlubině a narážím na podmořské útesy? Nebo se melu v příbojové čáře kousek od břehu, kde vlastně být nechci, a nechám se tam otloukat? Do toho dávná témata: okolo osobní nejistoty, bloků v tvoření… hrůza z toho být viděna, žárlivost… Taky stále ostřejší vědomí, jak se smrtí mých rodičů skončí mé dětství… Odejdou svědkové mého života. Celý život si málo pamatuju. Vždy na chvíli nad hladinou. Poučená, ano, vím, pozůstatky zděděných traumat. Nediagnostikovaná ADHD, přeučený levák… prkotiny, ale moje.  Celý život se tvářím a pluju jakože v obraze… Ale uvnitř to tak není. Nerada říkám, že něco jsem. Třeba: Jsem terapeutka. Jsem scénografka. Ilustrátorka? To vůbec. Sem tam něco DĚLÁM. “Jsem malířka, která nemaluje,” řekla jsem asi před rokem své dospělé MgA. dceři. Mycélium, mozaiky, vrstvy, horizonty událostí, zlomy času, enviromentální žal, hledání ztraceného času, matrix, 4D realita…  to všechno se okolo nás leta vynořuje,zkoumá, pojmenovává… Někdy z mých třinácti, na sklonku sedmdesátek, je soška, sedící dívka s plynovou maskou a linoryt  skruhy, stoky zamřížované trolejbusovými dráty. S úctou a pokorně jsem malovala mykorhizní houby do Červené knihy ohoržených druhů v roce 1987. A před tím byla renesančně šťastná i nešťastná na lesnické fakultě. Bůh tohle musel stvořit. Do lesa nejlíp jen s koněm. Kde jsou staré studánky? Kudy vedou stoleté cesty? Co mám jedinečného osobně: je mi 59,5 roku mám rodiče – děti – vnučky (miminka) jsem z generace matek dnešních matek – jsem otočená směrem k nim a s nimi tíhnu k ženským tématům – mateřství – partnerství – dětství – a! stárnutí stárnutí vs. zrání bez paniky odchod jako zrcadlo příchodu smrt jako zrcadlo zrození povoláním: sociální témata: vyloučené skupiny – traumata – neviditelní nejsem aktivistka osobní svědectví – hledání kořenů a souvislostí mezi detaily a celky Plusy těch příhraničních přesahů terapie a arteterapie: výcvik a sebezkušenost – náhled – práce s traumatem, skupinovým nevědomím, se sny obraz stejně jako sen, jako cesta do duše obraz – odraz duševního prostoru divadlo: vnímání času – dramatických situací – vnějšího prostoru – služba /příspěvek k celku cesta obrazu ve službě příběhu obraz světa tvorba – ilustrace – cesta obrazu vedle slova, služba / příspěvek k celku volná tvorba jako průnik a její plusy: svobodná a nejvíc osobní Proč tedy já? Má osobní historie, profesní úkroky napříč obory, pohyb mezi různými sociálními bublinami a aktuálně prožívané a zároveň hluboce reflektované období vede k jedinečnému vnitřnímu tvůrčímu dialogu ??? a budí mou zvědavost, ale především niternou potřebu se do té aktuální, bolavě krásné situace ponořit Co nechci: tvořit nějaké vnější prohlášení. KONTEXTY TÉTO ŽÁDOSTI A. Já Tato výzva MK mi leží v mysli a kdesi virtuálně jako vzkaz z mé fejsbukové bubliny celý Advent 23. Po nocích poslouchám na Vltavě Roky Annie Ernaux

Po kouskách pročítám Čím jdu rychleji, tím jsem menší… (Kjersti Annesdatter Skomsvoldová) Slyším Mikotovo: Ušpinit se. Moje trerapeutické: Bejt s.., Pusťte to…, pusťte se. Formuluju zatím tohle: Ještě jsem nezačala a ZAČÍNÁM KONČIT a NIKDO MI NIC NEUDĚLAL a nejnověji : Čím jdu rychleji, tím jsem menší Čím víc se blížím, tím jsem menší B. Témata mladých?  A co já s tím? Kurátoři Darině Alster řekli: po porodu se čtyři roky ztrať s malými dětmi. Neuděláš nic pořádného. Ona to neudělala. Popisuje život v režimu matky: „Nedochází k nezávazným konverzacím a nápadům.“ Rezonuje se mnou, ač jsem o téměř generaci starší. Já byla ponořená s dětmi 15 let. Necítila jsem se ztracená, ne kvůli dětem. Ztracená jsem někdy od raného dětství. Oukej, takže po poslechu rozhovoru s Bárou Šimkovou, Zuzanou Štefkovou a Darinou Alster https://vltava.rozhlas.cz/atelier-mothers-artlovers-patriarchat-je-tak-zazrany-ze-zmeny-nejde-delat-rychle-8287956 ptej se sebe přehlížené skupiny péče výzkum zkušeností pečující princip vs. využití člověka příběh péče, spolubytí a soucitu společnost dekonstruuje pojetí – vzletné a staré myšlenky : Každý člověk je umělec tělesno na nejrůznější způsoby kojící guerilla – vypakovaná z kavárny Kača Olivová jaké byly vaše matky a Vy? Jejich matka mohla být moje vrstevnice: chránila a ztlumovala. Mít hodné děti, které neruší a nejsou na obtíž. kojila jsem v tramvaji v roce 1992, ale taky jsem – někdy – děti tlumila – jinak než moje máma a babička: co by tomu řekli lidi? Zdánlivě jinak: aby to bylo správně. DA: předtím: sama sebou, pocity jako umělkyně, ego umělkyně Teprve s dětmi je život zajímavý, shodují se, řeší feministické otázky napřímo, společnost, patriarchát. Jsme vychované tak, že nám to nedochází… I jim ještě? Mothers Art Lovers – rodičovství v umění – Hala 19 O Lence Klodové: Mothers and fathers – tematizovali rodičovství v umění, mluvili o tom … Lenka je vrstevnice, spolumatka, dávná kamarádka. My to žijeme v umění, říkají ty ženy. 39. min Ateliér takový, aby matky s dětma tam chodily… může se být spolu. Kruhy sdílení. A já na to?  Jsem ráda, že jsem aspoň poslední dítě porodila na zemi a nosila v šátku, kruhy sdílení od prvního miminka, domácí školka a škola Je to generační? Matky a dcery Dospělé dcery a staré matky Bloky bloky – je to zažraný patriarchát? Nebo dědictví po matkách? Po otcích! Ale vždyť vím: obojí, vždy se to prolíná. Ta traumata, kterých se dotýkáme na klinice, se nanovo zaseklými střípky zrcadlí z dávna a z hloubky uvnitř mě. C. Generace za sebou Navazuje na předchozí S o generaci mladšími Barborou Šupovou, všestrannou umělkyní, ředitelkou festivalů: Případ pro sociálku a Venušiny dny, a režisérkou Zuzanou Burianovou, máme společný, dnes už pětiletý, ale vlastně osmiletý projekt CO ČUMIŠ. Letos začínáme pracovat na čtvrtém tématu: Macešky.  Průsečík a komunikace projektu s projektem: Patchworkové matky – druhá matka, spolumatka a jejich matky zvětšovaví sklo a transgenerační přenos (nejen traumatu) výtvarný projekt / lze navázat? / rezidence ve Venuši v létě? komu se ozvat? panely oboustranné, plátna jako mezistěny, instalace v rámci čeho? https://docs.google.com/document/d/1uDxydgmehybEqhifqdnrrJUATuaDst52/edit odněkud citát o někom a jakoby o všem ve mně ve výše zmíněných kontextech: „Autorka tiše sbírá střípky všední skutečnosti a sestavuje z nich mozaiku konkrétního života v konkrétních podmínkách – mozaiku, která se postupně stává nejen individuálním svědectvím, ale také obrazem obecné reality. Píše výhradně o sobě a nesnaží se nijak zastírat, že jejím tématem je vlastní životní zkušenost, ve svém vlastním příběhu se však pokouší nalézt širší společenskou pravdu.“ D. Ten velký svět A ZASE JÁ ekologická stopa – zaplnit zdi? Zahltit prostor, Neeko… Bože, proto jsem chtěla dělat divadlo, že je ekologičtější, než tohle. To jsem ještě neznala divadelní sklady a fundusy… Jsem nultá generace? Minus zero – před internety jsme nebyli. Jsem to já? V jakékoli škatulce. Nebo jsem jen vzorek sebepojetí: A za neeko je to prastaré sevření, které mě odvedlo od všech dveří k umění: mám strach, že to nebude dobrý, že to nebude mít vnitřní hodnotu, že budu odhalená a na všechno sama A co udržitelný způsob malby a vystavování… vykoupí mě divadlo? Ty obrazy paravány co je rub a co je líc a „co s tím“ po vystavení latě na krmítka a velké formáty rozřezat na pixely? Čím jdu rychleji, tím se zmenšuju