Prostor pro osobní komentáře, odkazy na literaturu, úryvky, atd. Tak trošku blog, ale nejsem pisatel blogů, tak trošku občasný a veřejný deník, zápisník. Zdůrazňuji slovo občasný. Název? Tož. Tož tak. Zní to trochu slezsky a je to můj velmi osobní odkaz na: Jo jo. K tomu víc pochopíte na webu Jana Jílka.
Za rokem 2025
První dva pocity, které se mi připomenou z ledna 2025 jsou: euforie, rozechvělé nadšení s trochou překvapení i bázně: hou, je to realita! Co jsem to udělala?
Podepsala jsem s MČ Praha 1 nájemní smlouvu na můj-jenom-můj ateliér, osobní prostor pro osobní tvorbu. Už jaro předtím se mi vracela dávná vize o velkých plátnech, a taky myšlenky na soukromý prostor pro mou soukromou terapeutickou praxi – individuální a párové terapie plus arteterapii… K tomu se aktuálně připojila mlhavá, a praktická, že jo, představa, jestli chci a jak využít ten prostor pro místní komunitu, resp. pro jen-tak malování v malé skupince. Třeba.
Druhý loňský lednový pocit zaváněl mírnou nespokojeností s pracovním režimem, slovy vyjádřený: „něco se musí změnit, nebo to skončí tak, že odejdeš“. Čeho se ta změna měla týkat? Uspořádat, sjednotit, zúžit, zproduktivnit čas strávený terapeutickými programy (a hlavně! přejezdy tam a zase zpátky), které jsem v tu dobu dělala už přes 7 let pro Psychosomatickou kliniku. Ty terapeutické programy (arte, pracovky, koně, závěry dne a týdne) jsem měla trvale moc ráda, dávaly mi smysl, ale jako by se něco dolomilo nebo dozrálo a je z toho: Týtýtý! Pozor, změna! Jako když couvá náklaďák, znáte ten zvuk. NEUMĚLA jsem si tu změnu vůbec představit.
Nechci být dlouhá.
Takže:
Co vše se za ten rok událo, a že to byly procesy!!!
Nambe wan: Profesní switch
Od září se naprosto a totálně rozboural a zároveň natotata nově vystavěl můj týdenní harmonogram, sedm let víceméně neměnný. To, že se nově uspořádal časově, je významné, ale to že obsahově, tedy profesně, je mnohem významnější.
Stala jsem se vedoucí terapeutkou Denního stacionáře Psychosomatické kliniky. Osobně tento tříměsíční program pro psychosomatické pacienty vidím jako vlajkovou loď Kliniky.
Zkraje roku, možná čtyři pět měsíců se dělo dlouhé období hlubokého emočního probublávání, usebírání a zaostřování, módně řečeno, vize, taky sbírání odvahy plynoucí ze zvolna vyjasněného přesvědčení: „můžu, jsem celistvá, kompetentní, mám DOST zkušeností“. A na druhou stranu: „nemusím, necpu se nikam, jsem zvědavá a mám chuť.“
Aha? Tři roky po ukončení všech fází – sebezkušenostní, praktické, supervizní – dlouholetého psychoanalytického skupinového výcviku. Sedm let intenzivní praxe…
Přijetí té pozice zevnitř znamenalo onu právě popsanou postupnou odvahu a v létě pak nádech a konečné rozhodnutí: „ano, jdu do toho“.
Zvenčí? Opakované snění nahlas, trpělivé osobní rozhovory s primářem, šéfem Kliniky – od pouhého mého fandění, jak je důležité někoho nového do stacionáře najít a jak velmi užitečný a podstatný ten program je. Přes opatrné: „a co kdybych do toho šla já?“ Až po konkrétní plánování, první kroky k realizaci.
Ta sama pak byla, nemám-to-slovo-ráda, výzvou. Ale to jsem se už vezla na vlně: najednou jsem já říkala své představy, já jsem vymezila své časové možnosti, já přinesla a obhájila nápady ke struktuře týdenního programu, přivedla do týmu blízkou kolegyni s dalším významným, na tělo zaměřeným programem. Já přijímala pacienty. Řekla jsem si i o pomoc. A těsně před začátkem se obhájila vůči zkoumání, pochybám, které měly formu nenadálé bouřky, ale vyčistily vzduch. Důvěru postavily na pevnější kolegiální základ. Vida.
Pak to začalo, já si uvědomila, že vedu týmové porady (jako, že JE MÁM vést). A zažívala hloubku a bezpečí týmové sítě v téhle nové pozici. Jen jsem s úžasem, vděkem, pozorností, scházela do kruhu (fakt je to po schodech dolů) devíti lidí, a prostě s nimi den po dni byla.
Skupinová analýza nezná pojem vedoucí skupiny, výstižnější je používané conductor. Představuju si tramvajáka ve staré tramvaji. Jen monitoruje, hlídá bezpečí a hlásí zastávky.
S koncem roku 2025 skončil první běh. A ne, nekončím, pokračuju.
TAKY nambe wan: První profi autorská výstava
V létě jsem měla na pražské náplavce výstavu, svou první v galerijním prostoru, v Avoid gallery. Ve výstavní kobce za Mánesem, kde vystavují absolventi AVU, neotřelí celoživotní výtvarníci, kde se čte nová poezie, etc. (Dosud jsem párkrát vystavovala ve vinárně, v antikvariátu, či jinde, spolu s někým – např. se spolužáky z DAMU.)
Výstavě předcházel, na rozdíl od toho půlročního bublání výše, jeden nádech a otázka (spíš nevyslovená, nebo přesněji ne úplně dořečená) někdy z jara u piva, směřovaná panu galeristovi:
„… potřebovala bych malovat velké věci a vím, že potřebuji mít perspektivu, že je uvidím. Představu toho prostoru, kde budou viset… Jaký máš tady dramaturgický plán výstav?“ To asi ten můj divadelní, scénografický back ground.
Místo odpovědi – nic. A pak telefon koncem června: „Radko, chceš v první půlce srpna vystavovat?“
Reakce z vnějšku? Nevšední instalace, prý divadelní, spousta lidí na vernisáži, komentovka asi pro 40 lidí na dernisáži. Po večerech, když polevil úpal, asi pět nebo šest workshopů pro kolemjdoucí z celého světa, čtyři prodané obrazy (jo, jeden koupil brácha své ženě, jeden ten o vášni, kolegyně režisérka, pro jeden si při deinstalaci přišel jeden vzdálenější kamarád a jeden drobný akvarel, de facto „scénografickou“ skicu / návrh instalace, si vyžádal mladý angažovaný básník a politik a dva malé akvarelky dostal můj syn od své dívky). Téma obsažené v názvu Passion through the Avoidance bylo tak moc moc osobní, že…
I neplánované rozhovory předem s teprve asi půl roku „známou“ kurátorkou i její aktivní účast na vernisáži i převoz obrazů i fyzická pomoc kluků z vedlejšího (A)void café i i úchvatné fotky, které se mi bez vyžádání postupně snesly přes sociální sítě, i texty přátel a rodiny napsané do návštěvního sešitu… Všechno to nanovo a silně vyvstává, když tyhle řádky dnes, 1. ledna 2026, píšu. Cítím vůni řeky, horkost rozpáleného kamení. A omamnou vůni ateliéru. Poprvé jsem malovala krom akvarelů a akrylů velké!!! oleje!!!
Vnitřní pocit i po půl roce ve verši z písně krále Davida – na křídlech orličích neseš mne… Opravdu, opravdu flow. Nejhlubší, nejosobnější, nejvíc bez stínů. A snad prvně takhle moc a dlouho bez pochyb a jindy známých zpětných trpkostí a hořkých pachutí.
Nečíslováno
aneb
Někde v plynutí roku se stalo ještě:
Řekla jsem si na jaře, rovněž na Klinice, že chci vést Arte workshop na jarní Čejenské konferenci, což je nevšední akce pro kolegy lékaře, psychology, psychiatry, psychoterapeuty okolo Kliniky. – Přišly jen dvě ženy, proti nám bylo nějaké dynamické aktuální téma. Malovala jsem spolu s nimi. Svůj obrázek mám stále před očima a jsou v něm mrazivé stíny a nadějné, ale stále zkřehlé a opravdu velmi rané předjaří, ve větvích utajený drobný živočich s příběhem.
– A na podzim, na jiné konferenci se ke mně, jako ke staré známé přitočila ta jedna z těch dvou, a našly jsme společnou řeč, a taky chvíli pro osobní emoce okolo odchodu mého velevýznamného kolegy.
V létě jsem vedla (poprvé) měsíční Arte stacionář, zcela ve vlastní režii. Klinika poskytla prostor a vzala ho za své. – Stálo mě to odvahu si o to říct, překonat pocity provinilosti, že kopíruju osvědčený letní formát kolegyně, např. i tím, že jsem s ní o tom mluvila. Zpětně se ukázalo, jak mě ten měsíc každodenní práce s uzavřenou skupinou pacientek zpevnil. Jak dobré, ač nezáměrné to bylo načasování. A jak se celá ta zkušenost stala, opravdu až viděno zpětně, kotvou a vnitřním tréninkem pro tu velkou podzimní profesní změnu.
Někde během loňské zimy se ke mně na doporučení dostala možnost vést Arte programy na Filozofické fakultě UK v rámci grantu Pro obnovu psychického zdraví po té předloňské střelbě. – Nakonec z toho byla šňůra 8 Arte a 3 programů s již zmíněnou milou kolegyní: Arte v kombinaci s Kreativním hraním.
Taky, přeci jen se v tom jenom-mém ateliéru udála dvakrát událost Prostě arte, sice jen první vlaštovky, ale mám tímto ověřeno: Je to uspokojivý formát i pro blízké přátele nebo třeba i kolegy nebo… přijela slečna se skoro tchýní a moc si to obě libovaly.
Co se mi tak trochu daří:
… pokračují mé Arte víkendy, moje osobní perla mezi vším, co dělám.
Ale… (dál viz pod titulkem Co se mi nepovedlo)
Pokračuje má psychoanalytická terapeutická skupina (pondělky ráno od 8 v centru Prahy).
Ale… (viz taky dále a nebo v sekci Psychoterapie)
Botičky. Ušila jsem jedny zimní zateplovací bačkůrky, dvoje kožené capáčky, troje kožené botičky a dvoje kombinované sandálky a pak jedny botky do moře ze stahovacího břišního pásu za 15 Kč. Pro své dvě malinké vnučky.
Ale… (viz taky dále)
První botičky – a rovnou zimní, kotníčkové a s opravdickým beránkem – leden 2025Konečně web. Po opravdu hodně letech, jen asi pět let byl stále-jen-skoro-hotový, teď opravdu hotový je.
Ale… (viz dále)
A trvají moje trvalé srdcovky, akce s CO ČUMIŠ a hrajou se mé dřívější scénografie u Kašparů https://www.divadlovceletne.cz/planovana-predstaveni/ a ve Venuši https://www.venuse-ve-svehlovce.cz/.
Co se mi nepovedlo:
Neumím pořád dost aktivně nabízet své off programy: Individuální, párové terapie a arte rozvojové programy v tom mém ateliéru.
Neumím tu svou perlu, Arte víkendy, dostat mimo pacientské kruhy, tedy tam, kde lidi ví, že sebezkušenost, relax, seberozvoj jsou osobní investice za osobní peníze.
Nedokázala jsem od léta zpropagovat – ani zpětně! – tu výstavu (třeba jen dát fotky sem, k sobě na web?). O prodejní on line galerii ani nemluvě.
Boty. Zimní boty pro sebe. Odkládám jejich výrobu už druhou zimu.
V prosinci jsem si, nevím jak, vymazala komplet korespondenci na volny.cz, a tak přišla o všechny dopisy Inka píše od Ingrid Dach, https://ingriddach.cz/. Díky jejíž inspiraci píšu tento text. Inko, děkuji.
Co mi došlo:
Už vím, že mi moc nejde kombinovat v jednom dni práci, ať je třeba jen 3 h dlouhá, s nějakým smysluplným bytím v ateliéru. (A ne, nepomáhá, že ho mám 3 minuty od domova).
Došlo mi, že nechci ten ateliér s nikým sdílet. V létě jsem ho půjčila jedné mladé studentce umění a bylo to dobře. Ale později jsem si musela připustit a přiznat a dovolit tohle: je to můj osobní prostor. Tečka.
Došlo mi, spíš se mi potvrdil jeden důraz už z předchozího roku, když se postupně narodily dvě malinké (to dá rozum) vnučky, tak ve mně něco přetrhly nebo spíš uvolnily a přeostřily: O co mi ještě jde. O co víc? Co chci jinak? Chci jim a jejich maminkám být k dispozici, toho času pro ně chci mít v budoucnu ještě víc. Prostě jsem babička. Nepovedlo se mi uhájit jeden celý den, ale jeden pracovní půlden včetně oběda dle potřeby ano. Letos by to mohlo vycházet podobně.
Douška o vděčnosti.
Děkuju tiše a trvale dětem, že přežily mé nebytí doma, kdy jsem v jejich dost citlivém věku studovala dvě vysoké školy najednou. Bylo jim mezi tehdy mezi 6 a 17. Dnes děkuji, že jsme si na dohled. Fandíme si navzájem. Je to fajn je potkávat a být spolu.
Děkuju přátelům trochu dalekým, i když blízkým. Viděla jsem tu stálou spřízněnost hodně okolo letní výstavy.
Děkuju svému šéfovi a kolegům za velkou důvěru a nevídaný prostor.
Děkuju speciálně a už na věčnost svému vzácnému kolegovi, doc. Mudr. Jiřímu Šimkovi. Až když jsme v létě po třech letech končili s každotýdenním tříhodinovým společným programem mi došlo, jak moc blízká spolupráce to byla. A děkuju za všechny naše mikrohovory a jeho vzpomínání a témata. I když zpětně vidím, kolik jsem toho o něm nevěděla. To se snadno dozvíte až ze všech vzpomínkových proslovů nebo profesních medailonů, když někdo významný umře. Říkat si zavčasu dobré věci, mluvit o smrti, ptát se na kořeny a příběhy druhých.
A jedním dechem a stejně významně děkuju svému profesorovi scénografie Janu Duškovi za jiné tři roky mého života (2009 – 2011). Není to jen vzpomínka, loni obzvlášť jsem mockrát zahlédla, jak hluboké změny začaly na DAMU v mé duši a stále se dějí. Jak hluboce je umění, zejména to výtvarné, vizuální, divadelní propojené, ač se třeba vyjadřuje jiným jazykem – s psychoanalýzou, s celým vnímáním života včetně jeho podprahových, nevědomých, preverbálních, tedy nevýslovných aspektů.
Děkuju mu za to, že mě na „velkou scénografii“ v mých 45 letech, mámu od dětí, vzal. Později mi došlo, jak za tím byla jeho osobní velkorysost, velkodušnost, zvědavost a zájem o lidi. I smysl pro humor. Sobě děkuji, že jsem se s ním po letech loni na jaře sešla. Byla to ve mně velká touha. Doufám, že na Vltavě dobře sestříhají jeho Osudy. – Zemřel pár týdnů poté, co dostal Thálii za celoživotní dílo.
Děkuju své psychoterapeutické profesní společnosti, ČSPAP, kde si dovoluju být čím dál více háčky zachycena v podpůrné kolegiální matrix. Za moudrost, podněty, vzdělání a důvěru.
Děkuju sobě za čím dál víc laskavosti a snášenlivosti. Není lehké se unést, ale zároveň vím, že ty hlubiny, které občas vnímám dost nepříjemně, mi zároveň dávají prostor a důvěru v druhé, především ty, kdo se obrátí na mě. Zas mě napadají ozvuky ze Žalmů: o dělnících, kteří pracují na hlubokých vodách, když s bázní volali… a to o rozšiřování, ukotvení stanů.
Dost je tohoto psaní. Krátké to nebylo. Pokud není uvedeno jinak, všechny fotografie jsou moje, autorské, bez použití AI.
Dobré všechny Vaše cesty a návraty domů, přátelé. Těším se na setkání.
1. ledna 2026
Hlučínské století podruhé
Kousek mého malého vesmíru se stočil do spirály. Několikanásobně. Nebo spíš v několika vrstvách.
Na podzim jsem, hle, na poslední chvíli, (odkaz na jiný článek) dávala dokupy svou-jenom-svou, dva! roky domluvenou výstavu. To si člověk připadá jako profesionál. Takhle to bývá, víte? A pak nesete k pověšení do vinárny, tedy výstavního prostoru, mokrá plátna. Trnula jsem. Kdo chce popíjet víno v odéru malířského ateliéru? Terpentýn a jemné vůně vín? Vítá mě široký úsměv pana vinárníka: Já mám tyhle vůně rád. A otvírá se až další den odpoledne.
No, zpátky k té jiné a tady původní věci: Probírám se krabicemi a sedimenty drobností vhodných do vitrín a hledám téma. Co to vlastně dělám. Kde jsem?
„Až ty věci vidíte, tak pak to víte.“
Tohle znám od pana profesora Jana Duška, od paní docentky Hávové, od Jakuba Špalka. Chci se k nim vrátit. Jenže teď jsem u sebe. Drobné skicy. Co s kterou? Nějaké dvojice, pandány v prostoru. Z čmáranic, oplakaných dojmů, zkusmých vjemů hudby, z hledání výrazu něčeho jiného – se jich na výstavu pár dostane. Když je už věším, najednou vím, co kam.
A pak se měsíc dívám očima hostů, vernisážových a večírkových přátel, galeristky… A jo, i já něco na těch zdech vidím. Ale to je teď taky vedle.
K té jedné (náhodné?) drobnosti. Jen jsem bez velkých myšlenek vcelku povrchně doplnila jednu vitrínu. Ale když ta malá věc byla na svém místě…, mimoděk, jen jak kamínek do počtu v mozaice, ale tak jímavě aktuální. Úplně jsem se sama zakoukala. (Tedy až po té galeristce.)
Na sklonku roku 2016 jsem kývla na extrémně rychlou práci. Komiks pro Místní skupinu Hlučín. Místní skupina… To jsou ti fandové, co obnovujou studánky, hledají ve zdech stodol zámečky, sází staré odrůdy jabloní. Tak tahle dostala peníze na už rozjetý projekt o místní pohnuté historii. Chytří, vzdělaní, nadšení profesionálové, zakořenění na druhém břehu řeky, než jsem se narodila já. Expozice stále visí v hlučínském muzeu, s komiksem a přednáškou posléze jezdili po školách. Stále je k mání. Hlučínské století…
Takže jsem se před dvěma měsíci adventně podivila, kolik že je to už let.
Po Silvestru telefonát, pak mail.
A teď je to ta neuvěřitelná historka, která sklene oblouk od mých tehdejších (fundovaně komentovaných) kresbiček, nanovo přes ta tři staletí, o něž na Hlučínsku jde, trefí se do naší zjitřené současnosti s válkou (o totéž, o hranice a zdroje) vzdálenou jen přes pár kopců a jednu rovinu, ale dvěmi větami se to všechno odzoomuje až k měřítku celé Evropy:
Jasně, udělám obálku. Jeden obrázek do konce ledna. Ale kamže? Cože?
Komiks je přeložený do angličtiny a bude součástí disertace na Oxfordu? Aha? Že na něj náhodou narazila při svém studijním pobytu ve Slezsku a nadchl ji? Tu doktorandku.
Takže edice evropských studií o historii národnostních identit, v pořadí třetí publikace. Konec ledna je brzy.
Sedím, koukám mimo monitor a rozbíhám se v těch svých vrstvách ještě jinam.
Takhle to ale teď stačí. Tož tak. (Leden 2025)
Web roku 2025
Věci mi trvají. Trochu jsem si zvykla. Pokud to jde jenom za mnou, je to snesitelné, ba někdy si už nenadávám a jsem na sebe jen příjemně naladěně zvědavá.
Horší to mají se mnou ti, kdo ode mě čekají nějaké vstupy či výstupy. Vstupy by šly, nezávazné nápady od boku, ty by mi šly. Ale když je jich moc a příliš velký rozptyl, mohou adresáta mást a ne ho inspirovat. A výstupy? Trochu bych chtěla o nich pomlčet. V nejlepším módu to ani nemusí zjevně skřípat, co kdo dělá M.O. (mimo obraz) samozřejmě nevím, jsme s to se spolu vézt na vlně humoru, shovívavosti. – Ta lehkost, v níž cejtím důvěru, obnovuje energii a tah na branku.
Hůř je, když zakopávám sama o sebe, nebo když mě rozhasí příliš dlouhá fáze neporozumění, nesouladu – to pak přestanu bejt tzv. „se sebou“ (uf, ten terapeutický fancy termín), začnu příliš sondovat a hádat, co ten druhý vlastně chce. Ale on právě že chce, abych to věděla sama za sebe já. Sakra.
Znám i chvíle, a nejen chvíle, taky procesy, ba celá období, kdy to, víte co. Pak jste jen pozorovatel a mohli byste o sobě vydat kazuistiku jako potvrzení Freudových „chybných úkonů“.
To pak se Vám příště už nikdo neozve. Nebo si u kafe řeknete, což je zázrak z dobrého konce vesmíru, konec! Včetně toho, čeho je vlastně škoda a co k něčemu bylo. Ale – odsud potud. A posuď. Pánubohu poručeno.
Vykotlané zuby, vymleté starobylé koleje, síla nevědomých přesvědčení, nebo ani to ne.
Jako když sbíječkou děláte ďůlek do šamotových cihel.
Nebo vrt skálou s nadějí artézské studně. Nekonečný masiv. Jako když se potápíte, až Vás bolí uši a praskají bubínky. Jsou ty pablesky v hloubi perly, nebo odrazy záře jiných?
Klobouky, hučky, šátky omotané. Starozákonní andělé, (nebo Ti co přežili apokaplypsu? musím to ověřit), – dostali od JHVH čelenku s nápisem Svatý Hospodinu. I oni potřebovali mít „hlavu sepnutou“, soustředěnou, ocejchovanou. Vím, čí jsem, vím, kdo jsem.
No.
Takže to, že web „dělám“ od roku 2014 (a pak od roku 2018 někde utajeně na síti visel do loňského ledna a jen kvůlivá žádosti o jeden umělecký grant byl na chvíli zveřejněn alespoň střípek s portfoliem vlastní tvorby (po grantovém řízení jsem ho zas schovala…) – jak říkám, to jde jenom za mnou.
A teď se zdá, že půjde vedle mě. Prostě, jo, je veřejný. Zveřejněný. Má mezery. Jako můj život. Je tam stále pár schovaných rubrik. Ale – už občas někam píšu odkazy. Vím, co dělám. Co nabízím, za tím si mega stojím (a ne že bez chvění). Můžete taky (občas) jít se mnou.
Asi tedy – tož tak. (Leden 2025)
Třikrát poprvé
a dost. Koukám překvapeně, že je to trestně právní termín? Já ho znám leta jako okřídlené heslo při budování kompozice v obraze, nebo i v prostoru.
Chci o tom čísle přemýšlet ale ještě jinak. Resp. Léta o něm takto přemýšlím a teď poprvé a tady to své občasné dumání třídím slovy na papíře. (Tedy, na papíře by to bylo jistě ještě vydatnější, ale o tom jindy.)
Proč je bakalářské studium tříleté? Proč je ve skupinové terapii kategorie „střednědobá skupina“ rámcovaná třemi lety? Proč jsou už od Freuda první tři roky tak velevýznamné? Od Freuda až dosud. Piaget v 60. letech , Erickson, Matějíček, i moderní vývojová psychologie – trvale odděluje první tři roky života od následných věkových kategorií. Jo, a s tím souvisí: jako minimální věk nástupu do mateřské školky jsou doporučovány tři roky.
Tři roky lidského života. Začala jsem vysokoškolským studiem. Mám ve svém CV dva „bakaláře“ – tři roky na akademické umělecké škole a tři roky na pedáku, leč v Ateliéru, kde se pořád jednou nohou přešlapovalo do sebezkušenostní a výtvarné (ne umělecké, ale tvůrčí ano) oblasti.
První rok se rozkoukáváte – přitvrdím: ke konci prvního roku se otřásají Vaše předchozí jistoty, ne, ještě jinak: rozeberou Vás na prvočinitele! Na molekuly (emocí /mimochodem, to je velevýtečná kniha). Máte pocit, že všechno je jinak, jen netušíte jak. OK, lze jít jen ze dne na den, krok po jednotlivém kroku.
Druhý rok je jako když ode dna zamícháte hodně hustej guláš, je to vydatný, vyživující, dostáváte se (někdy skoro nechtě) až ke dnu, pokoušíte se v tom neutopit, ale začínáte vnímat tu šťavnatost a trochu se Vám uleví, že připáleniny se běžně berou do hry, a nejsou konec světa.
Třetí rok se pozvolna začínají usazovat nejrozbouřenější turbulence, našmátráte pevné dno, voda je místy čirá, zakalených vírů se tolik neděsíte. Zdá se, že jste to pořád – znovu Vy. Trochu jinak seskládaný, protavený, prozkoušený, je něco za Vámi, něčeho jste se zbavili, něco přibylo. Jako když se dobře dosyta vykoupete, ale ještě jste rozechvělí z hloubky, z proudu, z námahy.
A dost.
Dneska dost. A jako pravidelnou tečku: tož tak. (5. 5. 2020)
Rukama
Vytírám terasu, abych si tam udělala koutek pro jen a jen svý malování – pěkně na zemi, nejen nohama – a nemuset uklízet. Teď mluvím o kelímkách barvy. Ne o úklidu-úklidu. (To jindy.)
S rukama v kyblíku mi na mysli vyvstává, co mě provází celý život: ruce v dřezu: ať jsem žila v jakémkoliv stresu, uprostřed pěti projektů, to minimálně, nebo v hrůze, jestli nějaký příjde, a dýl před tím uprostřed pěti malých dětí (hle, mé nejvydatnější, nejdelší a jinak nej projekty! To jindy). Ruce v dřezu mi ne vždycky vyčistily hlavu, ale vždycky nějak (záhadně?) ulevily, zklidnily.
A taky ruce u vrnícího šicího stroje, s kilometry látky za sebou. Chvíle. Kdy prostě JEN děláte NĚCO RUKAMA.
Klienti v psychosomatickém stacionáři téměř pravidelně po „pracovkách“ mluví, resp. píšou a pak čtou (o tom jindy), jak vypnuli. „Totálně jsem se odpojila. Ještě to doznívá.“ Hodinu a půl, spíš míň, řekněme 75 minut, ruce od hlíny (tedy zeminy) ta mladá žena jen přestrkávala malinké nitky sazeniček z malinkých kelímků do větších květníčků (tedy pikýrovala).
„Odpojila jsem se od TOHO PROCESU.“ Aha? A co kdybyste se na to podívala, že to není odpojení, ale součást? Plynutí jednoho i druhého, navázání. Zjištujete, jak nabrat sílu, najít úlevu, co Vám prospívá. Aha? Divila se.
Tož tak. (5. 5. 2020)
O sobě?
Tenhle text měl být v úvodu .psychoterapie, ale je moc dlouhý a osobní. Tak si ho tu schovám. Konečně, v záhlaví téhle rubriky stojí: trochu deník, trochu zápisník.
Budu tedy pokračovat o sobě. Protože odjinud nelze. I kdybych se rozhodla tu obšírně vyjmenovat mé oblíbené terapeutické směry, stejně, kdo pátrá, zjistí, že za každým je osobní příběh toho, kdo ho založil. Dobře, vyjmenuju je jen krátce: psychoanalýza, ta jako řemen, freudiánská, tresť všeho, ať se k tomu, kdo chce, vztahuje, jak potřebuje. Leccos objevuju i u Junga – principy, koncepty i postupy, které využívá ta arteterapie, jakou mám ráda. Pak Franklovo nalezení smyslu, s velkou úctou k jeho hlubokému osobnímu vkladu. Hned vedle je tvarování – gestalt (Fritz Perls) – s tím souzním přes všechno, v čem prosakuje do divadelní tvorby, do hereckého bytí a vyjadřování. Z něho pak vycházející způsoby propojování těla a emocí (ty věci kolem traumatu, Lowen a Levin například). S ostychem nakonec, protože to asi může působit s předchozím nekompatibilně: přidávám daseinanalýzu.
A vlastně už tímto seznamem s minikomentáři jsem osobní…
A ještě osobněji: Ročník narození 1964, v mládí jsem nestudovala střední uměleckou školu, ale gymnázium ve slezské Opavě, poté lesnickou fakultu (tehdy) VŠZ v Brně, (tehdy) jediný obor: lesní inženýrství. Prokreslila a pročetla jsem se dětstvím v Opavě a na Lhotě, občas v Beskydech či Jeseníkách, protoulala jsem středoškolské mládí s Brontosaury a trampy, posléze prozkoumala s jedním renesančním ornitologem jih Moravy a Čech a kus Evropy, kam to tehdy šlo.
Po studiích v Brně jsem se ocitla v Praze, v mladé a dynamické církvi s příchutí disentu, stala se ženou pastora, matkou pěti dětí. Máme 3 syny a dvě dcery. Před čtyřicítkou, před pátým dítětem, jsem se trochu začala vracet k sobě – tvorbou, tancem – k otázkám, co budu v životě dál dělat. Nejmladší šla do první třídy a já na dvě vysoké školy najednou. Nemohla a nechtěla jsem si vybrat. A dnes se ten můj „nevýběr“ odráží i v záhlaví těchto webových stránek. Dvě koleje, dvě mateřské lodě mého profesního života. Já jsem uprostřed to všechno ostatní .art
Nebo ani to ne? Žiju, neptám se, co budu v životě dělat. Dělám to, co mám ráda a čeho si vážím. Ale co se čas od času znovu ptám: Kdo jsem ta já. Teď?
A douška k příběhu? Šest let jsem mohla prožít vedle posledního výjimečného muže mého života. Už tu není. Jsem rozvedená, a nyní skoro rok tak trochu vdova.
Tož tak. (2. 5. 2020)